Dne 11. června 2019 vydala Národní rozpočtová rada „Zprávu o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí“, ve které upozorňuje na to, že příčinou dlouhodobé neudržitelnosti českých veřejných financí je především stárnutí obyvatelstva, se kterým se Česká republika potýká stejně jako další vyspělé země.
Celá zpráva je zveřejněna: ZDE
Vybrali jsme pro Vás některé klíčové pasáže:
Záměrem Zprávy je včas odhalit slabá místa, která by mohla vyústit v závažnou nerovnováhu sektoru veřejných financí společně s uvedením časového rámce jejich vývoje. Hlavním společným jmenovatelem těchto slabých míst je stárnutí populace.
Zlehčování rozsahu budoucích problémů (ať již formou přímého odmítnutí projekcí bez jasných protiargumentů, nebo sofistikovanějším odvoláváním se na potenciální „adaptační mechanismy“ bez bližší kvantifikace) by vedla pouze k tvrdšímu přistání v období ekonomicky nepříznivé demografické struktury.
Debata o tom, jak čelit zvyšujícímu se tlaku na veřejné výdaje v důsledku stárnutí populace, je v zájmu celé společnosti, protože konsenzuální řešení nebude snadné nalézt. To ostatně ukázala i dosud uskutečněná jednání nově vzniklé Komise pro spravedlivé důchody.
Čím déle bude problém odkládán, tím užší bude manévrovací prostor. S každým dalším rokem otálení přípravy na demografické změny přicházíme nejen o drahocenný čas, ale především zvyšujeme náklady budoucích opatření.
Politici ani široká veřejnost se nesmí nechat uchlácholit očekávaným vývojem v příštích několika letech, ve kterých se může na první pohled zdát, že jsou české veřejné finance z hlediska výše dluhu k HDP a z hlediska mezinárodního srovnání v dobré kondici. Z krátkodobého pohledu se to tak jevit může, simulace nicméně jasně ukazují, že nepříznivý vývoj po roce 2030 bude akcelerovat.
Je tedy zřejmé, že je nutné co nejdříve zahájit seriózní debatu vedoucí ke konkrétním opatřením, která by umožnila spravedlivěji rozložit břemeno demografické změny na jednotlivé generace a zároveň by poskytla ekonomickým subjektům dostatek času na adaptaci.
Nicméně nadále platí, že nejvýznačnějším rysem všech variant demografické projekce je zvyšování podílu osob nad 65 let, který by měl kolem roku 2059 dosáhnout zhruba 30 % (respektive více pro nízkou variantu a variantu bez migrace). K tomu mimo jiné přispěje i prodloužení naděje dožití do roku 2069 o 8,3 roku u mužů, resp. 6,6 roku u žen.
Kvantitativně nejdůležitější složkou důchodového systému jsou starobní důchody. Ty v současnosti pobírá přibližně 2,4 milionu lidí a jejich počet bude dominantně determinován demografickým vývojem a změnami v zákonném věku odchodu do starobního důchodu
Počet příjemců starobního důchodu nelze jednoduše odvozovat pouze z demografické projekce a statutárního věku odchodu do důchodu. Podstatnou roli zde hraje zejména možnost odchodu do předčasného důchodu, nebo naopak možnost přesluhovat a vylepšit si tak výši starobního důchodu.
Počet starobních důchodců bude podle simulace kulminovat kolem roku 2059, kdy by jich mělo být přibližně 3,2 milionu, tj. zhruba o třetinu více než dnes.
Propojení všech těchto předpokladů s demografickou projekcí implikuje trajektorii poměru průměrného důchodu k průměrné mzdě, která se pohybuje v rozmezí 38 až 40,4 % průměrné mzdy.
Ve všech variantách projekce57 narůstá počet invalidů o 14,6 až 17,4 % oproti současnosti, přičemž maximální úrovně dosahuje v letech 2036–2038.
Proporcionálně tak bude růst i podíl příjmů důchodového systému na HDP. Celkově tak příjmy systému při dané legislativě vzrostou ze současných 8,7 % HDP na přibližně 9,5 % HDP na konci období projekce. Je však zjevné, že takový nárůst příjmů do systému nemůže pokrýt prudký nárůst výdajů, který nastane zejména ve 30. letech. Důchodový systém se tak z aktuálních mírných přebytků při nezměněných politikách překlopí do výrazných deficitů. Deficity systému jako celku vyvrcholí kolem roku 2059, kdy budou podle simulace dosahovat přibližně 3,8 % HDP ročně (viz graf 4.1.5).
Penzijní systém však má závazek i vůči lidem, kteří ještě nesplnili podmínky pro to, aby nějaký typ důchodu obdrželi. Většinou jde přitom o lidi, kteří do systému aktivně přispívají a mají tak v určitém smyslu za důchodovým systémem pohledávku, jejíž hodnota souvisí jak s výší příspěvku, tak i s dobou přispívání do systému.
Základem pro projekci výdajové stránky veřejného zdravotního pojištění je profil zdravotních nákladů připadajících na jednoho obyvatele daného věku.
Je zřejmé, ž e v rostoucí ekonomice dochází dlouhodobě k růstu nákladů jak z důvodu růstu cenové hladiny, tak z důvodu nárůstu reálných mezd, které (pokud nejsou vykompenzovány růstem produktivity) také zvyšují nákladovost zdravotnictví.
Vzhledem ke tvaru křivky věkově specifických zdravotních nákladů (viz graf 4.2.1) je zjevné, že stárnutí populace postupně vede k nárůstu zdravotních výdajů.
Důvodem k překlopení salda z přebytku do deficitu je jednoznačně výdajová strana, která roste především z demografických důvodů, ale svoji roli sehrává i zvýšení výdajů na obranu a školství. Propady dále akcelerují ve čtyřicátých a padesátých letech. Záporné hodnoty primárních sald budou podle projekce po roce 2060 zmírněny, protože tou dobou do starobního důchodu začnou nastupovat populačně slabší ročníky. Každoroční deficity přesto zůstanou značné až do konce projektovaného období. Příjmová strana rozpočtů se ve sledovaném období bude zvyšovat pouze mírně, a to v důsledku růstu podílu náhrad zaměstnancům na HDP, které jsou daňově zatíženy více než čisté provozní přebytky. Přírůstek na příjmové straně však ani zdaleka nemůže vykompenzovat nárůst výdajů.
Pokud řešení budou odkládána do doby, než strukturální deficit sektoru veřejných institucí narazí na zákonný 1% limit HDP (dle naší simulace kolem roku 2032), hodnota ukazatele mezery udržitelnosti naroste na 3,51. Pokud se s řešením bude otálet až do dosažení hranice dluhové brzdy (dle simulace okolo roku 2047), dojde k dalšímu nárůstu ukazatele na 5,63.
Přesto je však patrné, že svázání důchodového věku s dobou dožití nevede samo o sobě k dosažení dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí.
I když v sobě výsledky projekce obsahují mnoho vlivů, které od sebe není možné zcela spolehlivě oddělit, lze přesto v tomto případě jednoznačně říci, že hlavní příčinou dlouhodobé neudržitelnosti českých veřejných financí je nesoulad mezi současným nastavením legislativy na jedné straně a očekávaným demografickým vývojem na straně druhé.
Z toho lze dovodit, že samotné spojení důchodového věku s očekávanou dobou dožití nemůže nárůst výdajů sektoru spojených se stárnutím obyvatelstva plně vyřešit, i když může být přínosnou dílčí součástí komplexního řešení.